Bratři Vosátkové mají v historii Slavie přednostní místo. Nejstarší dva – brankář Karel a obránce Jula – patří ke generaci zakladatelů a průkopníků. Ale velmi dobře byli známi i Tonda, jenž nejprve hrál za reservu a později v prvním mužstvu a Pepa, velký talent slavistické reservy, který padl ve světové válce v roce 1915 u Karpilovky. Vosátkové představovali s počátku minulého století nejtypičtější slavistickou rodinu a byli kuriositou i potud, že jich bylo celkem sedm bratrů. I zbývající tři: Václav, Ladislav a benjamínek Frantík byli horlivými footballisty, byť by již ne tak známými, jako čtyři prve jmenovaní.
„V době, kdy jsme začínali hrát, nebylo ještě rodičů sportem odchovaných. Všude jsme naráželi na samé nepochopení. Nejvíce u otce. Jednou, když už Jula hrál v mužstvu, šel se otec též podívat na zápas. A když se začalo hrát ostře, byl bez sebe rozčilením. Já to odnesl, protože jsem byl po ruce, pohlavkem a matka dostala zákaz, že nás žádného nesmí pustit na tuhle hru. Ale co zmohla naše předobrá máti proti sedmi zdravým klukům, kteří byli plni života a měli jedinou touhu: hrát za Slavii. A postupně se nám naše přání vyplnilo.
Ale jaké překážky se tehdy mladému člověku stavěly v cestu, když nechtěl nic jiného, než pěstovati své zdraví! Jaký to živelný odpor projevovali proti sportu a zvláště proti kopané středoškolští profesoři. Bratr Jula, který hrál od roku 1898 v mužstvu Slavie obránce, musil si často nalepiti vousy, aby ho kantoři při zápase snad nepoznali. A stejné žertíky prováděl Karel Setzer-Bloomer. Ale kolikrát se přihodil malér, část vousu upadla, druhá se pak musila též utrhnouti a již pan profesor psal do notýsku… Domyslíte si, co pak následovalo. Ale Jula patřil k těm, kteří se nedali zastrašit. Ještě před samotným skončením středoškolských studií riskoval největší oběť pro kopanou. Měl před maturitou na reálce v Ječné ulici, když Slavia jela do Vídně (Wien) na zápas s First Viennou. Jula se jel s mužstvem na nádraží rozloučit, pevně rozhodnut, že nepojede. Ale v posledním okamžiku, když vlak se rozjížděl, vtáhli ho ostatní hráči do vozu, přemluvili ho a on ve Vídni (Wien) přece hrál. 
Osud tomu chtěl, že si v tomto zápase při pádu natrhl kloubové vazivo a vykloubil levou ruku v lokti. U nás doma bylo boží dopuštění, když jsem přinesl z kavárny „U Karla IV.“ na Karlově náměstí, kde byly místnosti Slavie a kde se též v neděli vyvěšovali výsledky zápasů – zprávu, že Jula přece jen odjel do Vídně (Wien). Jako obvykle odnesl jsem to já výpraskem. A co teprve, když se Jula vrátil s obvázanou rukou. A rovnou k maturitní práci z rýsování. Můžete si představit jak to dopadlo. Ale na štěstí byl tam profesor, který měl moderní již názor na football a ten dovolil Julovu spolužákovi, aby mu úkol dorýsoval. Bratr Jula byl právě pro tu svoji obětavost a pro to své nadšení tak oblíben u fanoušků Slavie, že mu tito věnovali zlaté hodinky, když se roku 1903 v zápase s Akademisk Boldklubem Kodaň rozloučil s Prahou, aby jako kadet po aktivování byl přeložen do nejjižnějšího cípu Hercegoviny.
Společně s Julou hrál v mužstvu Slavie nejstarší můj bratr Karel (zemřel před 14 lety ve věku 45 let), který vytvořil v naší kopané styl brankáře a první začal používat při hře rukou. Padání na zem se tehdy nevyplácelo, neboť nebylo nákolenic, ani vycpaných ramen a mimoto bylo dovoleno jíti na brankáře. I když v leže měl míč v rukou. Již v roce 1899, když zde hrál po prvé v Praze Oxford, měl Karel tak dobrý brankářský sloh, že jej oxfordští studenti vyzývali, aby pokračoval ve studiích u nich v Anglii, kde by za ně mohl hráti. A to ještě dostal všechny tři branky v prvním poločase, když byl ještě rozechvěn tím, co se mu stalo těsně před zápasem. Profesor na reálce, aby zmařil jeho hru, úmyslně ho nechal po vyučování ve třídě a Karel musil přímo ze školy na hřiště, při čemž se po cestě na polo oblékl. V roce 1901 hrál proti Southamptonu, kde mu byl pro další činnost velkým vzorem slavný brankář Robinson, po němž, jak známo, bylo chytání míčů na zemi pojmenováno „robinsonádou“.
Já sám jsem přišel do Slavie jako čtrnáctiletý s kroužkem Jenyho-Starého, z juniorky jsem postoupil do reservy, jež v roce 1907 vyhrála Charity cup nad Smíchovem a později jsem hrál za IA mužstvo. Hrával jsem pravou spojku neb středního útočníka. Nejlepší vzpomínky mám na vítězství nad londýnským Civil Service 3.dubna 1909 v poměru 3:0 a na nerozhodnou hru s Corinthians 11.dubna téhož roku. Ale nejhrdější jsem na zápas, který jsem absolvoval v době tzv. „secese“, kdy Slavia v tísni musila vyslati do Vídně proti First Vienně svoji reservu. Bylo to mužstvo: Soustružník – Boček, Zaorálek – Jirkovský, Vopálecký, Härbinger – Pressler Ant., Zátka, Vosátka, Malý, Míla Pressler. Očekávala se naše dvouciferná porážka od slavné Vienny. A zatím my hráli nerozhodně 2:2. V onom zápase se totiž ukázalo, jak láska ke klubu a nadšení dovedou vyrovnati i rozdíl třídy.“
