Po boku generála

Jméno Jindřicha Skácela není příliš známé, přesto se svým významem řadí do společnosti legionářů, jakými byli Jan Syrový, Rudolf Medek nebo třeba Radola Gajda. Také s nimi se Skácel pravidelně setkával nejen v Rusku, ale i doma, a právě díky osobním kontaktům nabízejí jeho knihy zajímavý pohled do zákulisí československých legií.

phoca thumb l 03Na podzim 1976 proběhl v Brně pohřeb plk. v.v. Jindřicha Skácela, jenž žil po skončení druhé světové války prakticky v zapomnění. Pro komunistický režim etablovaný po únoru 1948 představoval nepohodlnou osobu kvůli své legionářské minulosti i kariéře prvorepublikového důstojníka. V 50. letech mu dokonce úřady zkrátily vojenský důchod, protože ztělesňoval "horlivého služebníka kapitalistického řádu".

Vojenská kariéra Jindřicha Skácela začala u pěšího pluku č.54, ke kterému narukoval krátce po ukončení studia na obchodní akademii v Prostějově. Krátce sloužil také u pěšího pluku č.57, kde velel četě a později i rotě. Svoji budoucnost ovšem kadet Skácel s rakousko-uherskou armádou spojit nehodlal, a tak si 13.června 1916 počkal na postupující Rusy a dobrovolně přešel do zajetí. V následujícím roce prošel zajateckými tábory v Birjuči (jihozápadně od Voroněže), kde se v dubnu 1917 přihlásil do československého dobrovolnického vojska.

Do legie

V srpnu nastoupil do důstojnické školy v Borispolu, neboť rychle rostoucí čs. armáda potřebovala spolehlivé a schopné důstojníky k nově formovaným plukům, ale též pro veškeré popůrné jednotky a služby. Právě národnostně uvědomělí Čechové dříve sloužící na velitelských postech v habsburské armádě představovali vhodné kandidáty. Skácel dokončil kurz pro důstojníky (fakticky se jednalo o doplnění vzdělání ohledně ruské velící řeči, řádů apod.) a v polovině září 1917 odešel k 8. rotě nově zformovaného 6. střeleckého pluku Hanáckého.

Budování čs. armádního sboru představovalo hektické období plné politických změn. Promítly se do něj obě ruské revoluce z roku 1917 i bouřilivý vývoj uvnitř dobrovolnického hnutí. Událost mimořádného významu představoval v prostředí legií také Masarykův příjezd a pobyt v Rusku (květen 1917 - březen 1918). Většina dobrovolců také intenzivně prožívala rozpory spojené s posilováním pozic bývalých zajatců na úkor legionářů pocházejících z řad krajánků v Rusku a také těžkosti hospodářského rázu.

Skácel se pak spolu s ostatními legionáři stal nedobrovolným svědkem občanské války v Rusku, na jejímž počátku se zhoršovala situace v zázemí (příliv dezertérů a počínající konflikty) i na frontě (sbratřování s nepřítelem). Na jaře 1918 museli Čechoslováci opustit prostory jižně od Kyjeva a mašírovat přes ukrajinskou metropoli k železničnímu uzlu Bachmač. Srážky s jednotkami ústředních mocností představovaly denní chléb čs. dobrovolníků. Skácelův pluk dislokovaný v Pirjatíně měl do Bachmače nejkratší cestu, a proto dostal rozkaz k obsazení nádraží a zajištění evakuace zbylých částí před dotírajícími Němci.

Bitva o Bachmač

phoca thumb l 02Hanácký pluk patřil zřejmě k nejvytíženějším útvarům v bitvě o Bachmač ve dnech 8.-13. března 1918, během níž kryl nástup ostatních formací do vlaků i jejich odjezd směrem na Kursk a dále do nitra rozpadajícího se ruského impéria. Skácelova 8. rota se do bojů zapojila zejména 10. března v prostoru Česnokovky severovýchodně od Bachmače. Dobrovolec Josef Šipula ze stejné roty později vzpomínal: "Všichni jsme skryti za hromádkami hnoje. Jsme přímo přimáčknuti k zemi, jelikož palba je tak silná, že nelze skoro ani hlavu zvednout ze země". Toho dne přišli v tvrdých bojích Hanáci o 57 mužů, z toho 16 padlých a 5 nezvěstných. Samotná 8. rota opustila nádraží mezi posledními oddíly těsně před příchodem Němců.

Bolševici nechtěli dovolit legionářům opustit bojiště a panovaly důvodné obavy, že se pustí i do svých bývalých spojenců, k čemuž naštěstí nedošlo. Ze 171 padlých, nezvěstných a zraněných legionářů (tato čísla se však v různých zdrojích liší) v bojích okolo Bachmače se 6. pluku přisuzuje 24 mrtvých a dalších 130 raněných. Jindřich Skácel se slavné bitvy též aktivně účastnil, což dosvědčují i záznamy v jeho kmenovém listě.

V polovině srpna 1918 Skácela převeleli k dispozici Vojenského odboru Čs. Nárdoní rady na Rusi, kde sloužil s jejím přednostou Rudolfem Medkem. Počátkem roku 1919 se dočkal také povýšení na kapitána a přešel do štábu velitele Čechovojsk (dobový termín) generála Jana Syrového (1888-1970) jako jeho pobočník.

Centrum "československé Sibiře"

Skácel později vzpomínal na nový domov: "Sukačevská rošča (háj) byla v Irkutsku velmi známa. Měla několik zvláštností: uměle vystavený kopeček s besídkou nahoře jako rozhlednou a s tunelem uvnitř. Kopeček s besídkou stál na západním konci zahrady a z jeho kamenných stěn vyrůstalo hojně kopřiv. Z besídky byl rozhled přes Irkutsk až na další věnec hor... Odtud našel Čechoslovák rozkošný rámec pro své sny o otčině..."

Na jaře 1919 se do jedné z vilek v rošči přestěhoval generál Syrový a s ním pochopitelně i jeho pobočník. Právě zde se odehrávala klíčová politická i vojenská jednání rozhodující o osudech čs. dobrovolců v Rusku a významným způsobem ovlivňujíc též místní dění. Mladý kronikář v té době také hodně cestoval a jeho služební zařazení ho zavedlo do všech koutů Sibiře. Stres a napětí sužoval většinu legionářů a v náročných podmínkách občanské války nezůstal ani doposud zapřisáhlý abstinent Skácel odolný všem svodům. Jeho kamarád Miloš Hess mu v lednu 1919 po jedné z pitek napsal: "Milý Skácelíku, tož zapomněl jsi u mne nejen revolver a řemen, nýbrž i čepici..."

V Irkutsku, hlavním městě "čechoslovácké Sibiře", strávil pobočník vrchního velitele významnou část roku 1919, zatímco Ruskem zmítala občanská válka. Město rozkládající se nedaleko bajkalských břehů si Skácel stejně jako většina dobrovolců zamiloval a je těžké se mu divit. Stačí si představit třeba okolní nádhernou krajinu (řeka Angara, samotné jezero), počáteční srdečnost obyvatel (ta však pozvolna vyvanula) a krásu místních žen.

Soumrak Kolčakovy diktatury

phoca thumb l 03Skácel se stal, podobně jako Adolf Zeman nebo třeba Pavel Fink, kronikářem rozpadu všech bělogvardějských nadějí na sibiřské frontě. Pečlivě zaznamenával úpadek a posléze zhroucení nejen omského režimu, ale i vyhlídek Čechoslováků na vznik demokratického Ruska. Na podzim a v zimě 1919 vypuklo proti bílému admirálovi několik povstání. Jednoho se dokonce stali přímými svědky také Čechoslováci.

Dne 20. prosince 1919 zahájili revoltu Kolčakovi odpůrci přímo v Irkutsku, a ještě předtím si Skácel zaznamenal: "Ve městě rozšířila se jakási zoufalá nálada a jakési příšerné očekávání smrti a nových tragických episod. Ze západu se přibližovala bolševická pravidelná armáda, z okolních hor plazily se partyzánské tlupy, jež se přišly mstít, a v samém městě to již doutnalo".

Povstání vyvrcholilo během následujících dvou týdnů a tvrdé boje probíhaly také v bezprostřední blízkosti rošči. Vláda vrchního ruského vládce definitivně skončila. Skácel se několikrát služebně setkal i s admirálem osobně. Syrového pobočník necítil ke Kolčakovi žádné antipatie, ale jeho krutý režim v oblibě nechoval: "Ačkoliv přehmaty kolčakovců nedosáhly ani zdaleka výše zločinů bolševických, přece se jimi kolčakovská vláda silně poškodila."

Vytoužený návrat

Jindřich Skácel, mezitím povýšený do hodnosti majora, se 22. dubna 1920 ve Vladivostoku nalodil na americký parník President Grant. Loď ještě týž den opustila přístav a vyplula k dalekému domovu. Přestože se na palubě nacházel také generál Syrový, transportu 4 613 vojínů a důstojníků, mezi nimiž se shodou okolností nacházeli také muži Hanáckého pluku, velel plukovník Bohuslav Všetička.

Po necelých sedmi týdnech strávených na moři vplul Grant do italského přístavu Terst, kde legionáři změnili dopravní prostředek a vlakem se vydali na poslední úsek cesty do vysněné vlasti. Doma se jim dostalo 20. června 1920 bouřlivého uvítání. Nedlouho po příjezdu se generál Syrový, jak jinak než za přítomnosti svého pobočníka, zúčastnil audience u prezidenta T.G. Masaryka.

Pozapomenutý historik

Po svém návratu se major Skácel vrhl na sepisování dějin sibiřské anabáze. Své důvody prozrazuje už v úvodu knihy: "Autor bude rád, když kniha dosáhne svého cíle a pozvedne národní sebevědomí ukázkou, jakého gigantického vzepětí sil je schopen československý lid, když se jedná o jeho bezpečnost a budoucnost". Jeho monografie S generálem Syrovým v Sibiři (1923) dodnes představuje významný zdroj k poznání světa (nejen) nejvyšších velitelů a politických představitelů čs. hnutí v Rusku. Současně nabízí vynikající vhled do prostředí občanské války a jejích roztodivných kuriozit a podivností.

Jeho knihy se však nerodily snadno. Skácel po svém návratu žil a pracoval na garnizonách (vojenských posádkách) po celém Československu, což s sebou přinášelo dva problémy: nedostatek času na psaní a hlavně nemožnost navštěvovat archivy. Se svým trápením se svěřil kolegovi a válečnému kamarádovi Rudolfu Medkovi působícímu počátkem 20. let 20. století jako ředitel Památníku odboje: "Poslední zprávy našich denních listů o cizí literatuře pojednávající o naší armádě v Rusku nutí mne k tomu, abych tě informoval o stavu mé knihy, která má být odpovědí na všechnu dosud vyšlou literaturu zahraniční snažící se umenšit význam a jméno naší armády v Rusku, ba dokonce ho zhanobit..." Díky Medkově intervenci dostal nakonec major Skácel dvouleté studijní volno určené k sepsání knihy a my už dnes víme, že armáda dovolenou tentokrát neposkytla zbytečně.

z článku "Portrét Legionář Jindřich Skácel (1896-1976)"
autor: Dalibor Vácha (2016)

  • skacel01
    skacel02
    skacel03

    1. S generálem Janem Syrovým při studiu mapy

    2. Jindřich Skácel trávil s generálem Jane Syrovým spoustu času nejen ve službě, ale také mimo ni

    3. Jindřich Skácel (1896-1976)


 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace