Větší průšvih než proud je vítr

Nejstarší a neromantičtější přívoz na Berounce a jen sedm kilometrů od Křivoklátu! Přívoz na pravé straně řeky zde fungoval vždycky, je vlastně povinností obce zajistit převoz na druhý břeh Berounky. Když v roce 1995 přebíral symbolické převoznické "bidlo" Zdeněk "Kovák" Veselý, řekl mi: "Já to vezmu, když mi s tím pomůžeš, protože přece jen jako učitelka máš o prázdninách víc času." Všichni převozníci si totiž musí na tuhle práci vzít dovolenou, není to zaměstnání. Provozovali jsme pak převoznictví spolu a sehnali ještě dva lidi, ale nakonec jsme to převzala úplně, když Zdeněk Veselý v roce 2001 tragicky zemřel. Už je to více než deset let.

Stabilní kádr převozníků v současné době čítá zhruba pět lidí, vstupné je dobrovolné a výtěžek se odevzdává obci, která jím financuje opravy a údržbu. Přívoz, kterému dodávají magickou krásu povídky Oty Pavla, je stejně jako další místa v okolí Berounky vyhlášeným "poutním" místem. Každý rok se pořádá pochod, kterého se účastní někdy i přes osm set lidí, většínou i někdo z rodiny Oty Pavla. Jezdí sem také zájezdy cestovních kanceláří. Pokud chtějí, udělám jim výklad. Přívoz není jen turistickou atrakcí a pořád plní svou původní funkci - usnadňovat lidem dopravu. Nejbližší mosty jsou v Roztokách a ve Skryjích, což je šest a sedm kilometrů, takže je to příjemná zkratka.

Zpočátku jsme převáželi hodně trampů, teď je víc cyklistů a přívoz využívají i vodáci. Loď už není dřevěná, ale hliníková, odráží se ale pořád klasicky bidlem. Je to nad jezem, takže tam není velký proud, nemusíte se bát, že vás to strhne, větší průšvih je vítr. Naučit se s lodí manipulovat není moc těžké, loď plave sama, jenom se tak pošťouchne. Přívoz vznikl už v polovině 17. století, a to z nutnosti, protože v dřívějších dobách byl mnohdy jediným spojením s levým břehem. Pro lidi žijící v okolí řeky byl životně důležitý a pro převozníka zdrojem příjmů. Bez přívozu by se lidé nedostali například s kravami na pastvu, za prací, do mlýna, kostela, přepravoval i smuteční průvody na pohřby do Nezabudic. Místo peněz se tehdy převozníkovi často platilo službami nebo zbožím, k jeho obživě patřila i pronajatá obecní pole, která musela uživit rodinu, když byla řeka nesjízdná nebo zamrzlá. S rozvojem automobilismu přívoz spíše upadal.

Nová kapitola převoznictví v Luhu pod Branovem začala, když se v roce 1986 pustil Ivo Brůžek s kamarády do rekonstrukce chalupy a budování pamětní síně Oty Pavla - otevřena byla v létě 1990.