Přehlídky? To byla zábava!
Jedním z prvních poválečných manekýnů byl Viktor Vosátka. Kraloval téměř sám mezi krásnými ženami. K předvádění se dostal úplnou náhodou ve třiadvaceti letech. "Šel jsem po Václavském náměstí a oslovila mě paní Matějková z propagace Domu módy. Možná, že jsem tam byl něco kupovat, to už si nepamatuji. Prý, jestli bych pro ně nechtěl předvádět. A tak jsem na to kývnul," vypráví Viktor Vosátka, jemuž byste rozhodně nevěřili, že je ročník 1931.
Skvělé kamarádky
"Manekýna jsem dělal jenom sedm let, do roku 1961, ale za tu dobu jsem poznal spoustu báječných lidí. Velmi mě mrzí, že se na ně zapomnělo a v médiích se o nich nemluví. Už v padesátých letech jsme měli řadu manekýn, které předváděly pro Dům módy, Družstevní oděvní tvorbu a Ústav bytové a oděvní kultury čili ÚBOK. Sám si vzpomínám na jména Nany Pitašová, Zuzka Borovičková, Míla Stránská, Zdena Horová, Olga Světelská, Ida Zázvorková, Marta Kaňovská, Alena Šulcová, Hana Jungrová, Růženka Urbánková, Slávka Maláková, Míla Hrabětová a Eva Schoberová, sestra známé herečky Olgy Schoberové. Jenže to nebyly žádné celebrity a v časopisech se jejich jména neuváděla. Jejich úkolem bylo předvádět šaty, nikoli sami sebe..." Podle Viktora Vosátky mezi nimi tehdy panovaly velmi kamarádské vztahy - bez závisti a pomluv - a při přehlídkách zažívali spoustu legrace. "Nebylo to jako dnes, že po molech přecházejí modelky s kamennými výrazy. Já vím, je takový trend, ale my jsme se na lidi usmívali a publikum za to bylo vděčné. Pokud to šlo, snažil jsem se během přehlídky vymyslet nějakou drobnou legraci. Někdy jsem tím na chvíli odboural i toho, kdo naše modely uváděl. Když jsem třeba předváděl cestovní oblečení, vzal jsem si k tomu vlastní velký kufr, anebo naopak malinký kufřík s líčidly od kolegyně. Rád jsem si trochu vymýšlel, jak svůj výstup zpestřit."
Zahraničí bylo tabu
Zřejmě nejpodstatnější rozdíl mezi modelingem tehdy a nyní byl kromě jisté anonymity manekýnek v tom, že předváděli pouze doma. Do zahraničí se začalo jezdit až v šedesátých letech. "Vyráželi jsme kolikrát třeba i na třítýdenní šňůru po republice, bylo to náročné, ale zase jsme si vydělali na tehdejší dobu slušné peníze. Za takovou šňůru jsem dostal i osm tisíc korun. Všechno jsme si vozili s sebou, manekýnky se česaly a líčily samy. Většinou to byly přehlídky pro výrobní družstva, ale přijít na ně mohli i další diváci. Konaly se v kavárnách, divadelních sálech i kulturních domech. Stoly se srazily dohromady a módní molo bylo hotové. Kolikrát to bylo i nebezpečné, zvlášť, když stoly stály na navoskovaných parketách a rozjížděly se od sebe. Když přehlídka skončila, čekalo nás vždycky pohoštění a musím říct, že se na něm nešetřilo. Nejpohostinnější byli na Moravě, tam se stoly pod jídlem a pitím doslova prohýbaly!" Viktor Vosátka vzpomíná i na první mezinárodní přehlídku, která se konala v roce 1959 v dejvickém hotelu Internacionál. "Byl to tzv. kongres módy a sjeli se na něj zástupci ze všech socialistických zemí. Další velkou akcí byly aranžované přehlídky v roce 1961 v bruselském pavilonu na Výstavišti. Ty už byly náročné i choreograficky - trénovali jsme kroky na vážnou hudbou s baletním mistrem Borisem Milcem. Brzy poté jsem od modelingu odešel ze zdravotních důvodů."
Vy neznáte Vosátkovo pečivo?
Když jsem se Viktora Vosátka zeptala na jeho zvláštní jméno, odzbrojil mě dotazem: "A vy neznáte Vosátkovo pečivo?" Musela jsem přiznat, že neznám. "Ve Vodičkově ulici stávaly dva tzv. Vosátkovy domy. Na fasádě měly nápis Velkovýroba sucharů, v přízemí bylo pekařství a cukrářství. Peklo se v moderních amerických pecích a rohlíky křupaly ještě druhý den po koupi. Můj tatínek Viktor firmu převzal spolu s bratry Karlem a Františkem po svém otci a velmi ji zvelebili. V Praze měli tři filiálky a sladké a slané suchary vyváželi i do zahraničí. Domy už nestojí, zabíhaly víc než o metr do ulice a zákonitě musely ustoupit narůstajícímu provozu..." Viktor vyrůstal spolu se svým o tři roky mladším bratrem Vladimírem a odmalička byl zvyklý na estetické prostředí. "Šili jsme u pana Pošusty, který měl salon hned naproti, tam kde je dnes KFC. Maminka, bývalá operní pěvkyně z Národního divadla, si na nás dávala záležet." Viktor Vosátka odmalička rád maloval, vystudoval střední grafickou školu a ještě se vyučil malířem porcelánu. Během života vystřídal mnoho profesí - pracoval jako fázař u Krátkého filmu, jako asistent výpravy na Barrandově (u filmu Hrátky s čertem či u Švejka) nebo aranžér výloh a nakonec se věnoval výtvarnému umění. Z prvního manželství má syna Viktora, se svou poslední ženou Janou provozoval galerii na Malé Straně. Láska jak z románu "Jednou jsem potřeboval koupit jakési pletené šňůry pro mou nevlastní dceru a vlezl jsem do obchodu s kabelkami a pásky v Nerudově ulici. Byl to obchod bratislavského družstva Kožatex. A tam mě obsloužila příjemná prodavačka, na níž jsem pozoroval jisté rozpaky, které jsem si nejdřív neuměl vysvětlit. Zašel jsem za ní znovu a přinesl tehdy nedostatkové punčochové kalhoty. Nejprve jsem si je od ní nechal zabalit, a pak jsem řekl, že je to pozornost pro ni. Tak začala naše známost. Mně už bylo přes padesát, Janě o čtrnáct míň. Prozradila mi, že je vyučená dámská krejčová a v salonu, kde pracovala, odebírali módní časopisy. Ona si stránky, na nichž jsem byl vyfocený, vystřihávala a schovávala. Také jen díky ní je mám dodnes v albu, které mi pečlivě utřídila. Za tři roky jsme se vzali a byli jsme spolu šťastní devatenáct let. Jana měla nemocné srdce a zemřela mi v roce 2002." Viktor Vosátka ji považuje za svou životní lásku a ve volných chvílích vytvořil Janin portrét do dřeva. Je tak vlastně stále s ním.... Známá manekýna Marta Kaňovská-Pospíchalová, která předváděla módu od šedesátých let, mi k Viktoru Vosátkovi ještě řekla: "Viktor byl skutečný frajer a já k němu jako mladá dívka vzhlížela a byl pro mne naprosto nedosažitelný. Po letech jsme se setkali a mně se zdá, že jsme byli vždy přátelé." A podobný pocit jsem měla ze setkání s ním i já.
